Hřích. V naší kultuře dnes téměř není zprofanovanějšího, ale i současně do pozadí odsunutějšího pojmu. Ani v modernismem metastázované Církvi se s pojmem hřích již téměř nepracuje. Hovoří se stále dokola již jen o pochopení, jakési lobotomizované lásce a bezbřehé toleranci k čemukoli. Co na tom, že tolerance je vlastně lhostejnost ke zlu a že ponechávání bližního v jeho hříších a omylech, které mohou mít fatální dopad na jeho budoucnost, je vlastně projevem nelásky.
Na základě slov i činů se lze důvodně domnívat, že miláček médií a všech nepřátel Božího řádu, papež František, to má s pohledem na hřích dosti popletené, pokud vůbec ještě tuší, co je jeho podstatou. Tento tragický moment velice vypovídá o duchovním úpadku většiny kléru i celého křesťanského světa.
Společenská diagnóza
Naopak v profánní společnosti či v popkultuře se slovo hřích vyslovuje o mnoho častěji než na kazatelnách. Jenomže v úplně jiném hodnotovém rámci. Hřích se bere jako něco vzrušivě výstředního, jako určité koření života. Nejlépe to vystihuje zažité rčení „stojí za hřích“ - ať již hovoříme o opačném pohlaví a cílíme tím na sexuální avantýry, nebo o jakémkoli jiném požitku, o němž ale současně podvědomě tušíme, že není v souladu přirozenými mravy. Současně se tím pojmu hřích vysmíváme, neboť všechny tyto věci považujeme za prestižní a pokrokové výdobytky moderní liberální společnosti.
Říká-li se, že Panna Maria byla prosta poskvrny dědičného hříchu, myslí se tím, že byla od prvního okamžiku svého bytí uchráněna následků prvotního hříchu a těšila se vnitřní spravedlnosti a přátelství s Bohem
Tento přístup ke hříchu ze strany většinové společnosti je vlastně její diagnózou. Diagnózou nemoci, kdy principiálně nejhorší možné zlo je zlehčováno či rovnou vydáváno za dobro. Současně je toto nepochopení základních principů a nesoudržnost společnosti na bázi společných imperativů a hodnot příznakem její naprosté duchovní nekonzistence, která se nám stane osudnou tváří v tvář démonickému kultu islámu a jeho daleko více odhodlaným a ideově soudržným hordám.
Čtěte ZDE: List biskupa Milouše z Laodikeje apoštolu Pavlovi: "Nejvíce mne rozhořčilo tvoje nenávistné prohlášení že se homosexuálové nedostanou do nebe." Jak se opovažuješ odsuzovat?
Čtěte ZDE: Dopis papeži Františkovi: Pravda je v Kristu, ne v pomíjivé popularitě. Za zbloudilé duše se budete zodpovídat Bohu. Není vše ztraceno. Město Boží září
Pramen dobra
Je to vlastně celé přísně logické a nevyhnutelně průkazné, stejně jako autentické učení Církve, pokud se nebráníme tomu jej pochopit. Stačí odhodit předpojatost, oprášit dávno pozbytou schopnost kategorického myšlení (raději trochu v ústraní, neboť kategoricky myslet a vyvozovat je dnes přísně zakázané jak na církevní půdě, tak ve společenské a politické sféře) a nebát se vyvozovat logické důsledky ze zjevných skutečností. Pokusme se být na chvíli méně katolicky doktrinální, abychom neodradili některé čtenáře, a zkusme si to vysvětlit na obecnějším modelu.
Většina z nás věří v jakési transcendentno, tedy přiznává existenci „něčeho, co nás přesahuje“. Toto něco je současně stvořitelem a hybatelem jsoucna a pro nás – protože veškeré dobro, kterého užíváme, je nevyhnutelně ze stejného zdroje – také pramenem všeho dobra. Čeština má pro takovouto entitu pojem „bůh“.
Bůh je tedy pramenem všeho dobra, proto je dobrem, pokud ho uctíváme a obracíme se k němu. Jestliže je Bůh pramenem všeho dobra, je také pramenem veškeré spravedlnosti. V odmítnutí Boha není žádné dobro.
Klíčová otázka hříchu
Klíčovou otázkou tedy je – co je na hříchu tak hrozného?
Hřích je kategorickým odmítnutím Boha uskutečněným ze svobodné vůle. Jestliže je Bůh dokonalý, nekonečně dobrý a absolutně spravedlivý, je odmítnutí božského principu či přikázání nekonečně špatným činem, byť se v našem dočasném světě projevuje třeba jen jako nepatrný přešlap. Z toho, jak jsme si tu Boha identifikovali, logicky vyplývá, že neexistuje větší pohroma než protivení se Jeho plánu, Jeho vůli. Těžký hřích je proto pro nás horší pohroma než zkáza planety, nebo milión atomových výbuchů.
Hřích má tváří v tvář absolutní a nekonečné autoritě též logicky v sobě aspekt nekonečnosti. Vyžaduje proto smír nekonečné ceny. Čím vyšší vznešenost toho, koho urážíme, tím závažnější urážky se dopouštíme (něco jiného je, když urazíme kamaráda, nebo učitele, otce, starostu, krále … nebo Boha). Jestliže je potom Bůh dokonale spravedlivým, musí takto obrovské provinění dokonalým způsobem trestat. Pokud se s Bohem nesmíříme a hříchu nelitujeme (Bůh je logicky i nekonečně milosrdný), musí nevyhnutelně nastat trest nekonečně těžký a nekonečně dlouho trvající.
Tím je věčné zavržení, neboli peklo. Místo bolesti, pláče a skřípění zubů, odkud není úniku. Jestliže jsme v úvodu hovořili o dnešní zprofanovanosti pojmu hřích, musíme konstatovat, že pojem peklo jej v tomto snad ještě překonává.
Čtěte ZDE: Zvrácenost a blouznění uvnitř Církve se stále stupňuje. Zradit Boha a zalíbit se světu. Půl století pokoncilního rozkladu. Vzdorujme revoluci v oázách víry a milosti. Touha a vyznání
Čtěte ZDE: Den pokročil, noc se přiblížila: Je papež František „falešným prorokem“ z Apokalypsy? V den Bergogliova zvolení Svobodní zednáři jásali. Dnes už skuteční katolíci vědí proč
Neposkrvrněné početí
Osmého prosince slavíme svátek Neposkvrněného početí Panny Marie. Svátek, o němž má mnoho lidí zkreslenou představu a často jeho podstatu nějakým způsobem promíchává či zaměňuje s Panenským početím Ježíše Krista.
Dogma o Neposkvrněném početí se týká Mariiny nedotčenosti dědičným hříchem, jímž jsou zatíženi všichni potomci Adama a Evy od chvíle svého početí. Hlavními následky této poskvrny jsou: ztráta prvotní dokonalosti, smrt a nepřátelství s Bohem. Člověk se může od těchto následků osvobodit vnitřní obnovou, díky níž se potomci prvního Adama opět rodí do stavu milosti a stávají se dětmi nového Adama – Ježíše Krista.
Říká-li se, že Panna Maria byla prosta poskvrny dědičného hříchu, myslí se tím, že byla od prvního okamžiku svého bytí uchráněna následků prvotního hříchu a těšila se vnitřní spravedlnosti a přátelství s Bohem.
Matka Boží zůstala nedotčena s ohledem na zásluhy Ježíše Krista, Spasitele lidského pokolení. Panna Maria nežila pouze v očekávání těchto zásluh (jak tomu bylo u těch, kteří žili před Kristovým příchodem), nýbrž tyto zásluhy na ní byly již jedinečným způsobem uplatněny. Na všechny ostatní potomky Adamovy Bůh uplatňuje Kristovy zásluhy, aby je zbavil zděděného zla, které je tíží, ale u Panny Marie je uplatňuje, aby se jí ani letmo nedotklo.
Je to vlastně opět zcela přirozené: Boží matka, matka pramene nekonečného dobra, musí být také bezvýhradně čistá a dobrá. Jestliže někdo tvrdí něco jiného, byť by Ji ve všech jiných ohledech ctil, dopouští se urážky - nekonečně sprosté a hrubé. A jsme zase zpět u hříchu.
Tagy článku