V opuštěné Moskvě se Veličenstvo uvelebilo a čekalo. Ruské poselstvo však, proti všem zvyklostem, s nabídkou kapitulace nepřicházelo. Zima ano. 18. října r. 1812 se Velká armáda vydala na zpáteční cestu. Trochu pozdě. Ruská zima a kozáci přišli dřív, a nečekaně. Zbytek Velké armády v počtu 40.000 mužů, dorazil k Berezině. Na druhý břeh, obsazený ruským vojskem, se jich dostalo sotva 8.000. Tak skončila Grande armeé a jeden dobyvačný podnik, na jehož úplném konci byl ostrov Svaté Heleny.
Dějiny však, a ruské zvláštˇ, takových paradoxů znají více. Když se kdysi dávno z východních stepí přihnaly záplavy mongoloidních hord, kolik ruské krve bylo tenkrát prolito, kolik masakrů, požárů, hrůz a utrpení prožíval po staletí ruský národ? Kolik žen bylo zhanobeno, odvlečeno do otroctví, kolik dětí povražděno?! Dovedeme si toto utrpení, v porovnání s tím naším „pod Habsburky“ (tolika elegiemi oplakané) vůbec představit? Stalo se však neuvěřitelné. Rusko nezahynulo, ale samo si, během staletí, své utlačitele podrobilo. Historická spravedlnost, paradox nebo zázrak? Já věřím v to poslední.
100 milionů obětí
Ale míra utrpení Ruska tím zdaleka nebyla naplněna. Ještě mnoho do její plnosti scházelo. Když se Rusko probouzelo a nabíralo dech, přišlo 20. století a nájezd dalších barbarů, neruských jmen a orientální mentality s jejich importovanou ideologií, instalovanou za cizí peníze! Kolik to bylo obětí za její více než 70 ti leté nadvlády? Dle některých historiků až 100 milionů. Přesto Rusko žije! Ta odolnost Ruska zřejmě mnohé znervózňuje, a tak neschází pokusů znovu ho dostat do kolen. Vyzkoušeným způsobem jak toho docílit, je pokus o rozklad zevnitř. Ale i přes snahy těch různých Berezovských (těšících se anglické přízni a azylu) či Chodorovských (t.č. v tuzemském vězení) a dalších „oligarchů“, toužících po Rusku v agonii a jimi „zprivatizovaném“, Rusko opět dýchá!
Rusko svoji historickou úlohu ještě zcela nenaplnilo
Co tedy s tím, architekti nového světa, a co dál, stratégové lokálních válek? Má snad ta další mít rozměr „poněkud“ globálnější? Ale co potom, bude-li sousto větší než apetit i ambice? Neměla by ta „zarputilost“ (čiže vitalita) Ruska být upozorněním pro vývozce radarů a raket i pro ony experty, co dovedou posoudit a počítačově zanalyzovat vše od politiky, ekonomie, přes vojenskou strategii až po palebnou sílu vyhlédnutého nepřítele, že Rusko svoji historickou úlohu ještě zcela nenaplnilo?
A jaká že bude? To záleží na vás, plánovači a stratégové! Vždyť i ptáčkové lítají oběma směry !
Divné, že by experti, zavrtaní v makro i mikro veličinách nevěděli o Heisenbergově principu neurčenosti (neurčitelnosti) ani o tom, čemu v řeckém dramatu říkají Deus ex machina a křesťané „zásah shůry“? Na ten určitě nevěří, ale snad slyšeli o negramotné 16 ti leté dívce jménem Jana z Arku a o tom, jak zachránila Francii; jak to, co nedokázali vycvičení válečníci, s Boží pomocí dokázala ona? (Škoda, že na tuto část svých dějin Francie jaksi pozapomněla). Na vyšší moc ovšem nevěří ani zdejší členové vítacího výboru a okrašlovacích spolků, ani bardové, pějící o „ praporu hvězd a pruhů“. O vyznavačích síly, co jsou kdykoli připraveni přehodit výhybku, aby jeli po stejné koleji jako jimi tipovaný vítěz ani nemluvě.
Kde se dnes vlastně ta „říše zla“ nachází?
Když v 19. stol. mluvil americký iluminát, plukovník Pike o třech plánovaných (!) světových válkách, mohl tím tehdy vzbudit úsměv. Dnes už nikoliv; spíše otázku: Jaká síla, z jakých hlubin metafyziky to promluvila ústy plukovníka Pika (?), a kde se dnes vlastně ta „říše zla“ nachází?
Když se v roce 1989 měnila Evropa (a s ní i „zbytek“ světa), tu opět ožily naše naděje i představy Ameriky a západní Evropy jako vzoru svobody a pokroku, kdy slova liberalismus a humanismus ještě netahala za uši a kdy jsme jim přikládali zcela jiný význam než mají dnes.
Snad i proto jsme my, tolikrát zbití, ztlučení, zmlácení oslové začali radostí hýkat nad nabídnutou otýpkou sena! (Někteří hýkají dodnes). Proti naší dřívější iluzi Ameriky (i západní Evropy) stojí dnešní realita, představovaná nenasytným (spíše žravým/ kapitálem), který není jenom „ nadnárodní“, ale už i „nadstátní“, jak je vidět i na jeho poměru k Americe jako ke státu, který v situaci největšího světového dlužníka, uměle udržovaného dolarovými injekcemi na pozici supervelmoci, stojí vůči tomuto „nadstátnímu“ kapitálu v subalterním předklonu!
Nebýt Ruska, které přežilo a ne jednou svoji vlastní smrt, skoro se dá říct, že by si ho Evropa (i s Amerikou) musela vymyslet nebo vymodlit (!), neboť bez Ruska by sotva existoval kontinent, historicky zvaný Evropa, sotva by vznikla a mohla se rozvíjet evropská kultura a sotva by se dnes mluvilo o euro-americké civilizaci.
Tento zadluženec, v roli supermana, má svému věřiteli pomoci realizovat jeho globalizační program a světovládné ambice!! Jenže jak dlouho ještě vydrží superman, i přes dolarové injekce, v roli světového Batmana aniž se udýchá, když dosavadní výsledky „lokálních řešení“ (Irák, Afganistán) ukazují na pokročilé astma? Tu krátící se dech i čas budou, spolu s „objednavateli“, tlačit na „globálnější“ způsob řešení!! Nepostihne ale ono „globálnější“ řešení i našeho Batmana, když, jak už řečeno, i ptáčkové lítají oběma směry? Potom sebevětší počet raket a radarů, byť sebelépe strategicky „posazených“, úspěšný výsledek nezaručí. A dobře tak!
Hráz jménem Rusko
Nebýt Ruska, které přežilo a ne jednou svoji vlastní smrt, skoro se dá říct, že by si ho Evropa (i s Amerikou) musela vymyslet nebo vymodlit (!), neboť bez Ruska by sotva existoval kontinent, historicky zvaný Evropa, sotva by vznikla a mohla se rozvíjet evropská kultura a sotva by se dnes mluvilo o euro-americké civilizaci. Bez hráze jménem Rusko, by záplavy mongoloidních hord, mířící ze stepí Asie na západ, smetly vše, co by jim stálo v cestě a „panské“ národy té západnější části Evropy, by se stěží holedbaly svým blahobytem!
Vraždící bolševická bestie
A zatím zde Rusko – tupené, vysmívané, v bídě žijící a zrazované. (Krymská válka, balkánská válka a následný berlínský kongres). A nakonec ta dovezená, vraždící bolševická bestie! Rusko osamocené, všemi ponechané bez pomoci - i čs. legiemi v Rusku! To na přímý Masarykův příkaz, jím samým zdůvodňovaný výroky: „Každý národ si musí pomoci sám“ nebo: „ Občanská válka je vnitřní záležitostí Ruska“. Jak se potom tyto výroky kryjí s jeho apelem na Spojené státy a Velkou Británii, aby bolševickou vládu uznaly za „ de facto“ vládu Ruska - a co víc, aby jí poskytly i hospodářskou pomoc!! (viz Josef Kalvoda: Geneze Československa a Boje o nové zítřky). Tenhle člověk, v jehož ústech nejfrekventovanějšími slovy byla mravnost a humanita, se nerozpakoval nemravně lobovat za nejnehumánnější a nejkrvavější diktaturu 20. století!!
Toto vše a ještě mnohé jiné(!) by měli vědět „kladeči věnců“ ze 7. března na lánském hřbitově a členové KPV i konkurenčního SBPV! Ale to už je jiná kapitola.
Ne, to není chvalozpěv na Rusko ani oplakávání jeho utrpení, ba ani oprášený panslavismus. To jen smysl pro pravdu a spravedlnost si žádá, být to vysloveno. Může to však být chápáno i jako prosba k Bohu, jako Pánu dějin, aby se už brzo každému dostalo, co jeho jest. Jednotlivcům i národům!
Tagy článku