Pohár přetéká: Blíží se velký Zázrak? Varování z Garabandalu. Dostaneme šanci změnit svůj osud? Papež spěchá. Připravuje si již nástupce? Vatikán v rozvalu podle protestantských not. Ale všeho pozemského do času
Karel Bek přináší dva texty nastiňující, jaké chvíle nás dost možná brzy čekají a čím se raději zabývají politruci ve Vatikánu, namísto toho, aby nám v těžkých dobách byli pravými pastýři a posilou
Existuje vysoká pravděpodobnost, že varování z Garabandalu je pravé. A pokud ano, ovlivní to život každého člověka, ať už o tom ví, nebo ne, ať už se mu to líbí, nebo ne, kvůli zásadnímu účinku na jeho věčný život nebo zatracení.
Co se událo v Garabandalu? Proč církevní autority těmto událostem ještě nedaly oficiální schválení? Proč tyto události zapadají do naší současné situace jako klíč do zámku?
Zvláštní důležitost
Garabandal je malá vesnička v horách severního Španělska asi jednu hodinu jízdy autem na jih od města Santander, v polovině cesty z východu na západ Španělska. V této vesnici se mezi lety 1961 až 1965 čtyřem dívkám z hor asi dvoutisíckrát zjevila Naše Paní (Panna Maria). Tyto dívky neměly žádnou nebo jen malou znalost či zkušenost s čímkoliv, co se dělo ve světě nebo v Církvi mimo jejich vlastní vesnici.
Již bezprecedentní počet zjevení sám o sobě naznačuje, že měla zvláštní důležitost. Zahrnovala v letech 1961–1965 dvě slavná poselství a tři velká proroctví o velkém Varování, velkém Zázraku a velkém Trestu. Jedna ze čtyř původních dívek zná údajně přesné datum Zázraku a zveřejní jej týden předem. Jinak jsou data oněch tří přelomových událostí neznámá.
Conchita, vůdkyně těchto čtyř dívek, popsala (Podle toho, co jí Naše Paní řekla), že Varování bude nadpřirozená událost. Naplní svědomí všech lidí světlem, jež jim ukáže všechny jejich hříchy a jak si jejich duše stojí před Bohem. Vzhledem k bezbožnému stavu světa, pocítí většina lidí tuto zkušenost „jako oheň“, nepotrvá to však dlouho. Někteří to neunesou a zemřou, ale nebude jich mnoho. Všichni tím však budou připraveni, aby si všimli velkého Zázraku, který bude následovat.
Varování bude vlastně božím milosrdenstvím, protože jinak duše poznají, jak si před Bohem stojí, až při svém osobním soudu. Ten následuje ihned po smrti, takže už nemají žádnou šanci tento soud změnit. Oproti tomu po garabandalském Varování ti, kteří nezemřou, dostanou šanci změnit svůj život.
Čtěte ZDE: Fatima 1917: Sto roků od největšího zázraku novodobé historie. 70 tisíc svědků. Varování i nabídka záchrany. Svět opět tančí na ostří nože. Jsme nepoučitelní?
Pohár přetéká
Církevní autority však ještě zjevení Naší Paní v Garabandalu oficiálně neuznaly. Druhý vatikánský koncil (1962-1965) byl obrovskou zradou Pravdy, Víry a katolické Církve, zatímco Garabandal - probíhající přibližně ve stejné době (1961-1965) naopak obrovským potvrzením katolické Pravdy, Víry a Církve. Panna Maria ve svém prvním poselství z roku 1961 varovala, že „pohár se naplňuje“. V dalším poselství z roku 1965 řekla mimo jiné, že „pohár přetéká“ a že „mnozí kardinálové, biskupové a kněží jsou na cestě do záhuby a berou s sebou mnoho duší“. Mohl existovat přesnější souhrn toho, co se děje v Církvi po Druhém vatikánském koncilu? Mnoha kněžím se pochopitelně nelíbilo, co říkala. Vždyť ve dvou tisících zjevení v podstatě opakovaně varovala Církev a svět, že Druhý vatikánský koncil je ohromnou chybou.
Garabandalské poselství zapadá do naší současné situace jako klíč do zámku. Bůh respektuje svobodnou vůli duchovních a dopouští, aby se strašlivě mýlili. Když však pastýři zbloudí, vytváří to mezi katolíky i nekatolíky, velké zmatení. On jim všem nabízí mimořádnou událost, která je osvobodí od všeho zmatení, než budou při své smrti muset zodpovědět, jak strávili svůj život. Milost velkého Varování bude potvrzena velkým Zázrakem, který se podle dívek stane v samotném Garabandalu a překoná zázrak "tančícího Slunce" ve Fatimě (1917).
A jak je zatím u Františka?
Mariina sdělení se potvrzují i tím, že Řím je stále ve větším rozvratu. Kolem Svatého stolce panuje roste atmosféra napětí, která zcela odporuje obrazu údajné dobré vůle, jenž prezentuje světu. Kdysi obávanou Římskou kurii, kontroverzní papež František regulérně obchází. V roce 2013 spustil rozsáhlou reformu Kurie, která vejde v platnost letos o svatodušních svátcích, kdy začne platit nová Apoštolská konstituce Praedicate Evangelium.
Nejdůležitější změnou je, že všechny úřady Římské kurie se nyní kladou na stejnou úroveň. To znamená zrušení hierarchií v rámci vatikánských úřadů. Všechny jsou považovány za rovné. Kongregace pro nauku víry, která byla nejvyšším úřadem, pokud jde o vážnost a důležitost, je odsunuta do pozice za dikasterium pro evangelizaci a jen těsně před nové dikasterium věnující se charitě a humanitárním akcím. To je nový papežův duch – než se bude hovořit o věrouce, musí být Církev „pastorační“ – jako když pastýř pečuje o své stádo a ne jako když učitel ctnosti koriguje své studenty.
A dalším klíčový bod: laik (muž či žena) může nyní vést vatikánský úřad. Takový úřad byl dříve z fundamentálních teologických důvodů vztahujících se k samotné konstituci katolické Církve vyhrazen biskupům a kardinálům. Apoštolská konstituce také prosazuje decentralizaci. Vatikán sice formálně zůstává Vatikánem, je však ve službě biskupských konferencí a národních struktur Církve ve světě. Již nad nimi nestojí. S výjimkou otázek „věrouky, kázně či společenství Církve“ mohou biskupské konference rozhodovat o místních záležitostech bez předkládání Římu.
Čtěte ZDE: Ve slavný den Vzkříšení si připomeňme: Záchrana byla na dosah: Papež opět selhal. Záměrně? Proč zasvěcení Ruska jen tak napůl? Zbabělost, nebo další Bergogliův hadovitý úhyb? Není mír jako mír. Čekáme již přes sto let. Marně
Utrpení
František svou reformu shrnuje jako „synodálního ducha“. To je „demokratický a kolektivní“ duch inspirovaný způsobem řízení v pravoslavných a protestantských církvích. František chce tohoto ducha zavést na všech úrovních katolické Církve. K tomu cíli byla spuštěna zvláštní synoda o „synodalitě“, která se ve všech diecézích uskuteční ještě v tomto roce. Na klíčový post zpravodaje příští římské synody o „synodalitě“ jmenoval papež lucemburského arcibiskupa Jeana-Claudea Hollericha. Jezuita Hollerich opakovaně hovořil ve prospěch změny církevní debaty o homosexualitě a již stačil prohlásit, že „postoje Církve o hříšnosti homosexuálních vztahů (navzdory jednoznačnosti Písma v této otázce) jsou mylné“.
Slovenským jezuitům se papež na setkání v Bratislavě svěřil, že „trpí“, když v Církvi vidí „ideologii návratu zpět“. Byl to boj proti této „ideologii návratu zpět“, který motivoval jeho rozhodnutí regulatorně zastavit rozvoj farností, kde se slouží mše dle tridentského ritu. „Budu takto pokračovat,“ řekl jezuitům, když hovořil proti mladým kněžím, kteří, „jakmile jsou vysvěceni, žádají povolení od biskupa sloužit v latině“. Je prý nutné je přimět „vrátit se na zem“.
V Římě začínají obíhat seznamy kandidátů s šancí na zvolení papežem. Jsou to ale jen spekulace, které nikdy nepřispěly ke zvolení papeže. Jedna věc je však jistá. S další skupinou kardinálů, které František jmenuje, bude tento papež mít v příštím konkláve dvě třetiny kardinálů, které sám vybral. To je většina potřebná k volbě nástupce.
František prostě kontroluje pokračování zkázy Církve až do posledního detailu.
Změní jeho plány garabandalské Varování, Zázrak a Trest?
Zdroj: 1, 2.
Tagy článku