Svobodné zednářství lze bez nadsázky označit za jev, který si v novověku zasloužil největší pozornost papežů. Dokumentů o něm je v papežských archivech mnoho. Lze je rozdělit buďto podle jejich váhy, nebo podle toho, zda se svobodného zednářství týkají přímo, či je zmiňují v souvislosti s jiným problémem, případně pojednávají o myšlenkách zastávaných a prosazovaných svobodným zednářstvím, aniž by na ně otevřeně odkazovaly.
Vzhledem k omezenému prostoru se zaměříme zejména na dokumenty, které se svobodného zednářství přímo týkají.
Klement XII. (1730–1740)
Poměrně záhy poté, co svobodní zednáři začali otevřeněji působit, setkali se s ráznou odpovědí papeže Klementa XII. v podobě apoštolské konstituce In eminenti (1738). Jelikož se jedná o první dokument věnovaný svobodným zednářům, uveďme si z něj delší pasáže, jejichž obsah se bude později v menších či větších obměnách opakovat i v dalších papežských stanoviscích.
„Z kolujících řečí jsme se doslechli, že se široce rozšířily a každým dnem sílí jisté společnosti, shromáždění, tajné spolky a kroužky zvané obecně svobodnými zednáři, případně vystupující v návaznosti na jazykovou různorodost pod jinými jmény, v nichž se lidé rozličných náboženství a všelikých sekt, vytvářejíce zdání přirozené čestnosti, podle svých zákonů a stanov jim daných vzájemně zavazují přísnou a neporušitelnou úmluvou, a to jak přísahou na Bibli, tak i pod hrozbou nejtěžších trestů, krýt neprostupným mlčením vše, co společně činí ve stínu tajemství.
Ale taková je povaha zločinu, že se sám prozrazuje a nahlas vyjevuje. A tak výše uvedené společnosti a spolky vzbudily natolik silné podezření v mysli věřících, že vstup do nich je v očích moudrých a čestných lidí mravní poskvrnou a zvráceností, neboť pokud by nečinily nic zlého, neměly by tolik v nenávisti světlo.“
Papež upozorňuje, že takovéto tajné společnosti ohrožují nejen dočasný mír ve státě, nýbrž také spásu duší. Proto vydává následující odsouzení:
„Z pevného přesvědčení, po důkladné rozvaze a v plnosti apoštolské moci nám dané jsme se rozhodli a nařídili odsoudit a zakázat výše zmíněné společnosti, shromáždění, kroužky a tajné spolky zvané svobodným zednářstvím nebo známé pod jinými jmény, a tak je s věčnou platností odsuzujeme a zakazujeme nynějším nařízením.
Proto formálně a z moci svaté poslušnosti zapovídáme všem věřícím jakéhokoli stavu, postavení, původu, úřadu, ať světského či duchovního, diecézního či řádového, a dokonce i těm, kteří si zasluhují zvláštního uznání, aby se, ať už pod jakoukoli záminkou nebo z jakéhokoli důvodu, neopovážili a nedovolili si vstupovat do výše zmíněných společností svobodných zednářů či jinak zvaných, šířit je, přijímat u sebe nebo jim poskytovat útočiště jinde, skrývat je, přihlašovat se k nim, vstupovat k nim, pobývat v jejich řadách, přispívat jim jakýmikoli prostředky nebo jim umožňovat se scházet, pomáhat jim jakýmkoli způsobem, radou, povzbuzením nebo podporou, ať už otevřeně nebo skrytě, přímo nebo nepřímo, osobně nebo zprostředkovaně, jakož i lákat druhé, aby se do toho druhu společností zapisovali a vstupovali, pomáhat jim v tom nebo radit.
Nařizujeme tedy, aby se těchto společností, shromáždění, tajných setkání nebo pokoutního sdružování zcela stranili, a to pod trestem exkomunikace, který by na sebe skutkem samým a bez dalšího zkoumání svolali všichni, kdož by se provinili proti výše uvedeným zákazům, přičemž nikomu nemůže být dána milost, s výjimkou nebezpečí smrti, zproštění oné exkomunikace, než toliko námi či v dané době úřadujícím papežem.“
Papež končí výzvou biskupům a vyššímu duchovenstvu, aby zasáhli bez výjimky proti všem, kteří toto nařízení porušují, přičemž je mají vyšetřovat a trestat „jako vážně podezřelé z hereze“.
Čtěte ZDE: Radomír Malý: Humanisté nebo satanisté?
Benedikt XIV. (1740–1758)
Papež Benedikt XIV. ve své apoštolské konstituci Providas Romanorum (1751) potvrdil „v každém ohledu“ rozhodnutí svého předchůdce a jím stanovený trest exkomunikace, neboť „jak se dovídáme, údajně se našli tací, kteří se opovážili ujišťovat a šířit, že výše uvedená exkomunikace našeho předchůdce již neplatí, poněvadž v ní obsažená ustanovení námi nebyla potvrzena“. S podobným ujištění o platnosti odsouzení a příslušného trestu se setkáváme i v dokumentech dalších papežů, kteří rovněž upozorňují na to, že dochází k jejich neoprávněnému zpochybňování.
Benedikt XIV. rozvádí myšlenky Klementa XII. a uvádí čtyři důvody „zákazu a odsouzení“:
„Prvním z velmi závažných důvodů zmíněného zákazu a odsouzení je, že ve společnostech tohoto druhu se shromažďují lidé všech náboženství a všelijakých sekt, z čehož je nanejvýš zřejmé, kolik zla může tímto vzniknout čistotě katolického náboženství.
Druhým důvodem je závazek přísně zachovávat neporušitelné tajemství, pod jehož hávem se skrývá vše, co se v těchto tajných spolcích děje. Lze na ně tedy oprávněně vztáhnout slova Cecilia Nataleho zapsaná Minuciem Felixem: ‚Poctivé věci mají rády denní světlo, podlosti skrytost.‘
Třetím důvodem je skládání přísahy, že toto tajemství bude přísně zachováno, jako by bylo komukoli dovoleno zaštiťovat se záminkou slibu nebo přísahy, aby v případě vyšetřování právoplatnou mocí nedostál své povinnosti vypovídat vše, na co se ve snaze zjistit, zda se v oněch tajných spolcích neodehrává něco, co by ohrožovalo pořádek, případně zákony náboženství a společnosti, dotazuje.
Čtvrtým důvodem je, že tyto společnosti odporují jak světskému, tak i církevnímu právu, neboť všechna sdružení a shromáždění bez úředního povolení jsou občanským zákonem zakázána…“
Čtěte ZDE: Satanova doktrína aneb vliv svobodného zednářství na současnou politiku
Klement XIII. (1758–1769)
Papež Klement XIII. sice nevydal žádný dokument, který by se týkal přímo svobodného zednářství, ale ve své encyklice Christianae reipublicae (1766) barvitými slovy odsoudil mj. deismus v knihách „filosofů“, jenž bývá se zednáři spojován.
„Jistí ničemní lidé, kteří se oddali báchorkám a nedrží se pevnosti víry Siónu, zvracejí ze všech stran ze svých srdcí hadí jed, aby nakažlivou záplavou knih zničili křesťanský lid; znečišťují čirá zřídla víry a podkopávají základy náboženství. Ve svém díle si počínají zavrženíhodně. Číhajíce v úkrytu vytahují ze svého toulce šípy, jež v temnotě vystřelují do srdcí spravedlivých.
Jejich bezbožná mysl se nezastaví před ničím božským, svatým a posvěceným zbožností všech věků; naopak, ve svých útocích si brousí své jazyky jako meče. Ve své pýše se nejprve vrhají na Boha. Vyzbrojeni dostatkem lží sami sebe posílili proti Všemohoucímu. Z popela znovu vytahují nesmysly bezbožníků, které byly už častokráte potřeny. Nikoli z otupělosti rozumu, nýbrž toliko z nutkání své zvrácené mysli popírají Boha, třebaže ten všude o sobě vypravuje a denně se ukazuje jejich zrakům; nebo Boha představují jako nemohoucího a nečinného, nemajíce úctu k jeho Prozřetelnosti a nebojíce se jeho spravedlnosti.“
V papežských dokumentech týkajících se svobodného zednářství lze najít řadu společných prvků. Zdůrazňují nebezpečí tajných společností pro náboženství i společnost. Odsuzují samotný princip spiklenectví a nedovolenou přísahu. Poukazují na to, že na jménu tajné společnosti či spolku nezáleží, podstatné jsou myšlenky a pohnutky, ze kterých vychází a jimiž se řídí. Znovu a znovu opakují, že stanovisko Církve zůstává v této věci nezměněno, třebaže někteří tvrdí opak. U Pia IX. a Lva XIII. se pak setkáváme s tím, že jejich prohlášení bývají vydávána v souvislosti s mariánskými svátky, což jistě není náhodné.
Celý text je možno nalézt zde.
Tagy článku