Aktuální zpráva z tisku: „Důvěra Čechů v Evropskou unii klesla na 37 procent. V průzkumech CVVM je to nejméně od roku 2003. Češi oproti loňsku výrazně méně věří i OSN a NATO“.
Jak je to asi na Slovensku?, napadlo mě. Že jsem se mohl podívat do tamních novin či hlavních internetových zpravodajských webů – anebo přímo na stránky bratislavských agentur pro výzkum veřejného mínění? Ale kdež, to není tak jednoduché. Zajímalo mě totiž, jak je to doopravdy. Ne co nám „ONI“ předstírají.
Proč ta nedůvěra? Kdo jsou „ONI“? A proč je dnes tolik důležité znát v České republice autentické zprávy a názory ze Slovenska – a naopak? Pokusím se to vysvětlit. Dobrodružství další proražené zdi právě začíná.
V čem je problém?
Netajím se s tím, že nejsem příznivcem ani Evropské unie, ani OSN, ani NATO. Mám stovky racionálních důvodů a důkazů, že tyto nadnárodní organizace jsou hlavy téže stohlavé saně. Prastarého draka toužícího vládnout světu, zotročovat obyčejné lidi, plodit dobyvačné války. Obludy, která v této historické epoše předstírá „lidskou tvář“, demokratickou legitimitu a touhu po „dobru pro všechny, ale ve skutečnosti je smrtelným nebezpečím autentickým státům a národům Evropy a celého světa.
Tento názor nemám postaven jen na důkladném pozorování současného dění kolem nás. Pramení hlouběji. Kromě jiného v mé dlouholeté zkušenosti ze života poblíž nejvyšších pater politiky (domácí i mezinárodní). A ještě delší profesionální žurnalistické dráhy, jež mi umožnila pochopit mechanismus mediálních manipulací, které podstatu toho nebezpečí chtějí před lidmi zakrýt.
Proto když jsem si tu zprávu přečetl, měl bych asi zajásat: No konečně to lidem dochází! Zjevně i mnohým z těch, kteří v roce 2004 hlasovali ANO při referendu o přistoupení k EU. Ale neradoval jsem se. Nejen proto, že číslům z toho průzkumu nevěřím (budou mnohem výraznější – směrem dolů). Především jsem si však ihned položil otázku: Proč právě teď? Co tím sdělením o narůstající skepsi občanů vůči (mediální propagandou) po léta oslavovaným institucím chtějí autoři říci? Co sledují? Neboli – kde je jádro problému?
Čtěte ZDE: Lidovečtí a topáčtí bolševici se radili s homo pornohercem: Jak se zbavit působení nezávislých médií? Smazat, vypnout! Zavřít je, až zčernají! Ve sněmovně a Havlově Knihovně se politruci třásli strachy
Tři dramatické roky
To je základní otázka, kterou je nutno si klást vždy, když se setkáváme s „produkty“ hlavního mediálního proudu (mainstream) – zvláště pak s těmi „překvapivými“. Je nutno získat další informace, zjišťovat motivaci, pospojovat souvislosti. To běžný člověk – zaměstnaný starostí o živobytí, o zdraví své a svých blízkých, o jakžtakž důstojnou existenci ve světě zhroucených mravních a duchovních hodnot – obvykle nemá čas a energii dělat. A tak se nakonec nevědomky stává obětí lží, mystifikací a manipulací.
Nechat to být a starat se o své? V jednu chvíli se to mně a několika mým kolegům a přátelům už nezdálo možné. Musíme se přece pokusit – těm, které to zajímá – podat alespoň malou pomocnou ruku. Proto, když jsem po deseti letech odešel z Kanceláře prezidenta republiky, vznikl Protiproud, který právě v tichosti a pokoře oslavil tři roky své existence. A navzdory všem pokusům nás umlčet, „vyhladovět“ (ekonomickou či inzertní blokádou), skandalizovat či naopak kolem nás vytvářet bariéru mlčení, nejen stále jsme, ale stali jsme se neodmyslitelnou součástí alternativní mediální scény a dále rosteme.
Také proto, že stále větší procento našich čtenářů klikne na hlavní stránce na ikonku Podpořte Protiproud a posílá nám podle svých možností malé, větší či docela štědré finanční příspěvky. Oslovují nás stále více také malí a střední podnikatelé, kteří nejsou „zajatci“ velkých agentur – a inzerují u nás. Všem jim za to patří nezměrný dík! Nemáme jiné zdroje, a i když hospodaříme velmi šetrně, provoz není zadarmo. A nyní jsme se dokonce odhodlali k další „expanzi“.
Třetí vlajka na stožáru
Před půldruha rokem, uprostřed vyhrocující se krize kolem Ukrajiny a uměle vyvolaného narůstajícího napětí s Ruskem, jsme vytvořili ruskou mutaci Protiproudu. V dunivém harašení zbraněmi – propagandistickými i skutečnými – jsme chtěli umožnit rusky hovořícím Evropanům na východě i na západě kontinentu, aby viděli, že není jen jediný pohled a názor na narůstající nebezpečí války, jak jej předvádí česká, euro-unijní a americká propaganda.
Dnes nás čtou Rusové nejen v Ruské federaci, ale daleko víc ještě ti, žijící u nás a po celém světě. Bylo to velké sousto, které jsme si tehdy ukousli, ale zatím je poctivě žvýkáme.
A nyní (od pondělí 2. května) naleznete na naší hlavní stránce vpravo nahoře další vlaječku se zkratkou Slovenské republiky. Protiproud vstupuje na Slovensko (jako to před časem udělaly už i naše partnerské Parlamentní listy). Když jsme tento „malý krok pro přátele na Slovensku, ale velký skok pro nás“ připravovali, mnozí to nechápali: Čte vás přece i tak hodně Slováků, tak k čemu to?
Čtěte ZDE: Válka elit proti veřejnosti se stupňuje: Arogance totalitní moci probudila obra. Kavárna vede kampaň pro kandidáta, který není. Kuny v kurníku řádí. Na západní frontě neklid. Všeho do času
Čas oponou trhnul – a změněn svět
Skutečně. V absolutních číslech tvoří slovenští přátelé Protiproudu čtvrtinu až třetinu návštěvníků našich stránek – a jejich počet stále roste. Zdálo by se tedy, že tu žádná jazyková bariéra není. Občas jsme naopak přinesli článek od slovenského autora v originále – a také se nezdálo, že by to odrazovalo české čtenářů. Jenže zdání klame.
Především mladým a mladším generacím už dvacetiletá „pauza“, kdy jsou naše oba státy samostatné, dělá na obou stranách hranice jazykový problém. Žijeme v omylu. Pro moji generaci byla slovenština v podstatě totéž jako čeština. Skvělé bratislavské televizní inscenace patřily ke šlágrům, dvoujazyčné zpravodajství včetně sportovních přenosů a další a další věci znamenaly, že jsme často ani nevnímali, v jakém jazyce se „pohybujeme“. Leč „čas oponou trhnul“. Ale to není jediný (a vůbec ne hlavní) důvod pro existenci Protiprud.sk.
Probořme zeď!
Především totiž, narozdíl od ruské „mutace“, slovenský Protiproud půjde mnohem dál. Významnou část jeho obsahu budou vytvářet slovenští autoři s „protiproudním“ myšlením. Uvědomujeme si totiž, že mediální totalita „bratislavské kavárny“, napojené jako její pražská sestřička na beznadějný manipulativní hlavní proud euro-americké mystifikační „mašiny“ a jednostranné propagandy, je snad ještě zběsilejší, než na západní straně řeky Moravy (ačkoli se tomu mnohým u nás nechce věřit, že je něco takového vůbec možné).
Český Protiproud bude přejímat (v překladu) některé materiály ze slovenského – a naopak. Chceme tím prostě kromě jiného také prorazit otvor v narůstající neviditelné zdi mezi našimi tolik blízkými národy. Chceme, abychom o sobě navzájem více věděli. Rozdělením jsme se nikam neodstěhovali. Máme pořád stejný či velmi podobný osud, navzdory „rozvodu“. A dnes to platí dvojnásob.
Aby nedošlo k omylu: Patřím k těm, kteří jsou přesvědčeni, že rozdělení na dva samostatné státy bylo nakonec pro obě části někdejšího Československa jednoznačně prospěšné. Už pro to, že samostatné Slovensko samo sobě i zbytku světa dokázalo, že umí být opravdovým suverénem svých osudů. Jenže ta suverenita obou našich republik se už nějaký čas (a stále rychleji) rozplývá v přehřívajícím se bruselském „kotli národů“. A znát pohled na svět a realitu u nejbližších sousedů se stává jednou z hlavních zbraní při individuální i společné obraně naší existence.
Hranice manipulace
Teprve v posledních měsících si mnozí konečně uvědomují, jak jsou státní hranice důležité a cenné. Schengenská mystifikace, prospěšná maximálně některým soukromým dopravcům a velkým firmám k maximalizaci zisku na úkor bezpečí občanů evropských zemí, je migrantským experimentem Berlína a Bruselu definitivně odmaskována.
Čím žijí a co si myslí v těchto pohnutých dobách Slováci? Když budete soudit podle jakéhokoli mainstreamového média, sdělí vám to na obou stranách hranice tak nanejvýš Magda Vašáryová, prezident Kiska nebo novináři Deníku N. Totéž, jako byste chtěli být informováni pouze Českou televizí, Knihovnou Václava Havla, nebo Bakalovým Respektem či Hospodářskými novinami.
Čtěte ZDE: Kontrarevoluce po 25 letech zvedá hlavu: Protiproud 17. listopadu vstupuje do Ruska! Říkáme NE konfrontaci. Chceme spolu mluvit. Malý velký krok proti blokádě
Na jedné lodi
Otevíráme dnes proto další nezávislý informační a názorový „průplav“, který by měl sloužit ke většímu vzájemnému poznání a pochopení našich blízkých národů. Když už jsem začal těmi průzkumy veřejného mínění: Jejich hodnověrnost v politických otázkách je nulová. Na Slovensku to naposledy skvěle předvedly agentury před parlamentními volbami s Mariánem Kotlebou, který získal desetkrát víc hlasů, než mu přisoudili zaplacení „sociologové“. Nicméně všechny ankety o oblíbenosti národů, uskutečněné v České republice, hovoří jasně: Na prvním místě jsou vždy Slováci. V tomto případě bych jim výjimečně věřil.
Naši slovenskou redakci bude řídit uznávaný „protiproudní“ novinář a publicista Lubomír Huďo a jeho spolupracovníci. Neuzavíráme se ale pochopitelně žádným autorům, blogerům či komentátorům, kteří mají co říci. Naopak. Spoléháme na ně, chceme na jejich práci upozorňovat, stejně jako na různá další alternativní média na Slovensku i v zahraničí. Podobně jako to dělá již tři roky Protiproud.cz.
Jsme na stejné lodi, která žel Bohu stále více připomíná Titanic. Obýváme sice každý jinou kajutu, ale naše osudy nelze oddělit. Čím více o sobě proto budeme vědět, tím větší šanci na záchranu máme. Kdesi daleko na kapitánském můstku skupinka šílených, od života v podpalubí naprosto odtržených bruselských „důstojníků“, vede plavidlo stále větší rychlostí na útesy a kry. Mediální posádka se pokouší mezitím pasažéry mystifikovat, že se nic neděje, že máme bruselským i domácím „kormidelníkům“ politického establishmentu důvěřovat.
Ano, nebo ne? Na to si každý musí utvořit svůj vlastní názor. K tomu slouží Protiproud i Protiprud.
Tak šťastnou cestu! Naděje umírá poslední. A tu naši stále ještě alespoň zčásti máme ve svých rukou.
Tagy článku