Ukrajina opět překvapila každého, kdo sleduje místní dění: Prezident Volodymyr Zelenskyj se pokusil uvěznit svého předchůdce Petra Porošenka. Pokusy byly dva, ale namísto divadelní tragédie se v obou případech změnily ve frašku.
Poprvé, 17. ledna, Pečerský soud v Kyjevě nedokázal v Porošenkově kauze rozhodnout o předběžném opatření. Bývalý prezident byl obviněn z vlastizrady a napomáhání terorismu (velmi závažné paragrafy trestního zákoníku). Fraška všech frašek skončila po dvou dnech 19. ledna, kdy byl Porošenko propuštěn na vlastní žádost.
Byla to snad ta nejlehčí míra prekluze, jakou si lze představit, a při takových obviněních proti Porošenkovi to už není ani porušení jako spíše výsměch spravedlnosti. Pro srovnání: Viktor Medvědčuk byl za stejný případ a stejné obvinění alespoň zavřen do domácího vězení. A toto rozhodnutí bylo již několikrát prodlouženo. Z obavy, že Medvědčuk bude na svobodě pokračovat ve své politické činnosti.
Porošenko byl naopak propuštěn a okamžitě prohlásil, že jeho cílem je rozvrátit Zelenského režim, odstavit ho od moci a politicky pohřbít. Vše bylo řečeno navýsost posměšně: Porošenko Zelenskému připomněl jeho hraní genitáliemi na klavír a pronesl: „Je čas přibouchnout víko klavíru! Nikoho se nebojíme!“.
Ukrajinský Churchill
Porošenko se přitom náramně vynasnažil, aby jeho boj se Zelenským nevypadal jako osobní vendeta proti výrostkovi, který ho v roce 2019 připravil o moc a koryto, ale spíše jako boj o budoucnost země údajně ohrožené strašlivou vnější agresí.
Ne nadarmo Porošenko zmínil jméno britského premiéra Winstona Churchilla, k němuž se snažil přirovnávat po celou dobu svého působení ve funkci. Nyní chce být i on vévodou z Marlborough ukrajinské provenience.
Ze dvou nebo tří projevů, které Porošenko pronesl u soudu a před ním, už známe tři hlavní teze, na nichž bude svou vendetu stavět:
- Celý svět bojuje proti ruskému prezidentovi Vladimíru Putinovi a jeho agresivní politice a pouze Zelenského režim bojuje proti vnitřní opozici na Ukrajině, tedy proti němu, proti Porošenkovi. Podle Porošenka Zelenskyj nechápe hrozbu ze strany Putinova Ruska, proto se musí všechny politické síly v zemi sjednotit a podniknout dva důsledné kroky: vytvořit a posílit mezinárodní protiruskou koalici pod heslem „Nevěřte Putinovi! Nebojte se Putina!“ a poté s pomocí Západu všemožně posílit obranu Ukrajiny a bránit se. Je jasné před kým – před Putinem. A pro začátek přestat nakupovat zboží z Běloruska a Ruska a zařadit se tak po bok zbytku světa, který „agresora dusí sankcemi“;
- Udělat vše pro to, aby Zelenskyj nepřeměnil Ukrajinu v Malorusko pod ruským vedením. Zde se zdá být vše jasné – provádět politiku odtržení od Ruska pod heslem „Armija. Mova. Vira!“. To znamená, že starý Porošenkův „armovir“ – čili „armáda, jazyk, víra“ musejí být výhradně ukrajinské. Porošenko to řekl už 17. ledna, kdy se ho poprvé pokusili poslat do vazební věznice;
- „Zelenskyj je můj protivník, ale můj nepřítel je Putin,“ což bylo Porošenkovo heslo, kterým vyzýval i svého protivníka, aby se k němu přidal na obranu země před společnými hrozbami a nepřístojnostmi.
Poslední teze je samozřejmě nejrozumnější a nejpragmatičtější. A svědčí to o silné pozici Porošenka, který si může dovolit „milostivě“ vyzvat svého „protivníka“, aby se nevzrušoval, ale kál a přidal se k řadám Porošenkových příznivců a jednal společně s nimi. Ale nejen to, Porošenko se stává vůdcem celé opozice proti Zelenskému, která se nyní z taktických důvodů prostě musí shluknout pod nejhorlivějším vůdcem.
Fiktivní protiruská jednota
Takový přístup je zjevně výsledkem výchovně nápravné práce, kterou na Zelenském a Porošenkovi odvedli vnější kurátoři Ukrajiny, kteří zatím nepotřebují rozkol, jenž by zemi zničil a nakonec rozdrobil. Tak rozvrácenou Ukrajinu by nešlo použít jako jednotnou a silnou pěst proti Rusku, jako odrazový můstek, z něhož by bylo možné zorganizovat provokaci v Donbasu, a tak se pokusit přimět Rusko k odvetě a vtáhnout ho do války.
Porošenkův proces 19. ledna byl zjevně ovlivněn vnějšími signály, které na Kyjev působily jak ze západu, tak ze severovýchodu. Ve stejný den přijel do Kyjeva americký ministr zahraničí Anthony Blinken, samozřejmě čistě náhodou, a naplánoval si schůzky se Zelenským i ukrajinským ministrem zahraničí Dmytrem Kulebou. Ukrajinské ministerstvo zahraničí uvedlo, že se bude jednat o koordinaci úsilí o „odrazení Ruska od agrese“ a o bezpečnostním a obchodním partnerství.
„Dmytro Kuleba a Anthony Blinken budou jednat o dalším provádění komplexního balíčku opatření na zadržování Ruska, praktické podpoře Ukrajiny ze strany USA, aktivním diplomatickém úsilí na urovnání rusko-ukrajinského ozbrojeného konfliktu. Návštěva bude pokračovat v úzké koordinaci ukrajinské a americké činnosti s cílem odstrašit Rusko od další agrese,“ uvedla tisková služba ukrajinského ministerstva zahraničí.
Důležité však je, že poté, co Blinken v Kyjevě vydal potřebné pokyny, kdo a co má dělat, proběhlo v následujících lednových dnech jednání v Ženevě mezi ním a ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem. A to údajně za jediným cílem – snížit napětí v souvislosti s „nevyprovokovaným posilováním“ ruské vojenské síly u ukrajinských hranic.
Ještě předtím se Blinken setkal s německou ministryní zahraničí Annalenou Baerbockovou, která již dříve navštívila Kyjev a Moskvu. Takovouto „kyvadlovou“ diplomacií chtěl Blinken mobilizovat americké spojence v Evropě a představit Lavrovovi něco, co by mělo vypadat jako „konsolidovaný západní názor“, tedy vzbudit dojem „západní jednoty“. Včetně otázky „ruské agrese na Ukrajině“ a odplaty za ni.
Zatím se však Blinkenovi podařilo ukázat pouze jediné: Západ nemá jednotný názor na válku s Ruskem, na kterou USA všechny připravují a vytrvale tlačí na ukrajinský režim. Situace kolem konfrontace mezi Zelenským a Porošenkem v její současné ostudné podobě navíc ukazuje, že se USA ještě nerozhodly, co s Ukrajinou udělají. Přesněji řečeno, kdo povede ukrajinskou armádu do války s Putinem – Zelenskyj, nebo Porošenko, který by se vrátil k moci.
Škatulata hejbejte se...
Porošenkův proces ukázal, že situace na Ukrajině zůstává nejistá a bude se určovat podle Bolka a Lolka (dětské seriálové postavičky) a Šeróčka s Mašeróčkou (z francouzského chere a ma chere) ukrajinské politiky – Zelenského a Porošenka. Prozatím se vzájemně vyvažují. A není jisté, že až budou USA na Ukrajině potřebovat instalovat rozhodného, ale submisivního kvazidiktátora, který bude připraven uvrhnout zemi do válečného mlýnku na maso, nebude to někdo třetí. Například bývalý ministr vnitra Arsen Avakov, který předtím velmi úspěšně a v tichosti provedl reorganizaci ukrajinských ministerstev.
USA nevylučují ani mazanou a časově náročnou variantu – zpacifikovat Ukrajinu: Donutit ji k implementaci Minsku-2 a vrátit jí statut neutrální země mimo blok NATO, aby uspokojily požadavky Ruska na bezpečnost v západním směru a zabránily postupu NATO k jeho hranicím.
Signál do Kyjeva však přišel i z Moskvy. Mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov v komentáři k nabídce tureckého prezidenta Recepa Erdogana uspořádat rozhovory mezi Vladimírem Putinem a Volodymyrem Zelenským uvedl, že Moskva vítá snahu jakékoli země o urovnání situace na Ukrajině. A bude souhlasit se schůzkou v Turecku pod jednou podmínkou – pokud to donutí Ukrajinu k plnění dohod Minsk-2.
„Hlavní neshody souvisejí s tím, že Ukrajina zdržuje plnění minských dohod. Pokud ji Turecko může povzbudit k plnění těchto dohod, lze to jen uvítat. Místo setkání je druhotné,“ prohlásil Peskov.
Postoj Moskvy je jasný a pevný: Kontakty s Ukrajinou ohledně Donbasu jsou možné pouze poté, co Kyjev splní podmínky Minsku-2. A Rusko nedovolí, aby se řeči o „agresi na Ukrajinu“ používaly k zastírání hlavního a klíčového problému současné doby – zajištění strategické stability na planetě a bezpečnosti Ruska po celém obvodu jeho hranic. Zejména však s Evropou, kde se NATO blíží k Rusku.
A samozřejmě, ve světle těchto dvou signálů globální konfrontace jsou spory o to, kdo bude na Ukrajině hlavním „hejtmanem“ – zda kupec, nebo komediant – nepodstatné a druhotné. Zvláště když nezáleží na nástroji, ale na tom, v čích rukou a za jakým účelem se nachází.
Ukrajina je již dlouho nástrojem v cizích rukách.
Zdroj.
Tagy článku